Reklamní sdělení
Tvorba webových stránekhttps://blog.pageride.comPoznejte výhody balíčku služeb Premium! Aktivujte si jej na 30 dnů ZDARMA.
Měj své vlastní webové stránky!https://www.websnadno.czMít své vlastní webové stránky nebylo nikdy jednodušší. S WebSnadno je můžete mít i Vy.
E-shop snadno & rychlehttps://www.websnadno.czSystém WebSnadno nabízí moderní e-shop s podporou on-line plateb.

Jindra Karvánek:
Legendy s "káčkem" na prsou podruhé

V prvním dílu „Legend“ jsme si představili významná hokejová jména, která prošla kralupským klubem v období jeho největší slávy. Na konci svého povídání jsem uvedl, že hokejistů, kteří by stáli za zmínku, prošla Kaučukem celá řada a tak na sebe nemohlo nechat pokračování tohoto projektu dlouho čekat. Musím se přiznat, že mě tahle práce doslova uchvátila a baví mě čím dál tím více, i když je to v některých případech skoro detektivní zkušenost. Pátrat po hráčích, kteří v Kralupech působili zhruba před 25 lety, není opravdu nic jednoduchého. O to více příjemné je zjišťovat, jak většina z oslovených vzpomíná na své angažmá v Kralupech pozitivně a jak dávají najevo, že i po tolika dlouhých letech má hokejový Kaučuk v jejich srdcích své nezastupitelné místo. Mnozí z nich mezi sebou udržují kontakty dodnes. Poté už zbývá jen malý krůček k tomu získat telefonní čísla nebo emailové adresy na další borce ze seznamu a pomalu odkrývat prachem pokryté a léty zapomenuté příběhy legend s káčkem na prsou. Ne nadarmo se u nás doma říká, že člověka můžeš dostat pryč z Kralup, ale Kralupy z člověka nedostaneš nikdy. Níže uvedení borci jsou toho zářným příkladem.

Úvodem bych rád splatil dluh z předchozího dílu, kde jsem věnoval prostor hráči s velkým „H“ JAROSLAVU BEDNÁŘOVI. Tehdy ovšem nebylo možné se s matadorem hokejové Slavie spojit a přinést vám jeho autentické vzpomínky. Později se  marketingovému manažerovi sešívaných Kubovi Mezlíkovi podařilo slávistickou ikonu na téma jeho dávného působení v Kralupech přece jen vyzpovídat a byla by velká škoda vás o to připravit. Původně jsem se domníval, že Bednář v Kralupech odehrál pouze oněch zmíněných 8 utkání v první lize v sezoně 1995/96, ale chyba lávky: „Já jsem, pokud si dobře pamatuji, měl možnost jít se do Kralup rozehrát mezi dospělé už ve svých 17ti letech, to ještě Kralupy hrály II. národní hokejovou ligu. Byla to pro mě tenkrát obrovská zkušenost. V Kralupech hrálo dost bývalých opor pražské Slavie, ke kterým jsem vzhlížel a já jsem se jako bažant od nich mohl učit. To mi dalo strašně moc a jsem za to dodnes vděčný.“ I takto se tedy dají dohledávat polozapomenuté střípky z historie klubu. Ovšem na zmíněná utkání v prvoligovém dresu Kaučuku si Jaroslav Bednář pamatuje také velmi dobře: „O rok později Kralupy koupily první národní a já, když jsem hrál málo v áčku ve Slavii, dojížděl jsem tam. A to bylo super, tam se mi začalo dařit, každý zápas byl vyprodaný. Dlouhou dobu se hrálo na předních příčkách a ti fanoušci, co tam byli, to bylo neskutečné. Tam se vždycky člověk na ty zápasy strašně těšil. Bylo to tam super a moc rád na to vzpomínám.“ Dnes už čtyřiačtyřicetiletý rodák z Prahy je všeobecně známý svým vytříbeným smyslem pro humor a tak přidal k dobru i jednu úsměvnou historku z druholigového výjezdu Kralup do Sokolova. Tu si už ale vychutnejte v autentické audio podobě níže.

Dalším poměrně výrazným jménem, které se objevilo v dresu kralupského Kaučuku, je brankář MARTIN CHLAD. Odchovanec Kladna se dá bez nadsázky nazvat hokejovým světoběžníkem, tedy alespoň co se tuzemských luhů a hájů týče. Považte sami – Kladno, Kralupy, Ústí nad Labem, Mělník, Prostějov, Brno, Kadaň, Přerov, Šumperk nebo Kopřivnice, to už je slušná zeměpisná sonda hokejového poutníka. Jeho kariéra mezi dospělými začala na Kladně, kde v letech 94 – 97 patřil mezi členy extraligového áčka. Jeho parťáky byli tehdy v kladenském brankovišti takové veličiny jako Tomáš Vokoun nebo Milan Hnilička. Před sezonou 1997/98 přišel Chlad jako velká posila do ambiciózního Kaučuku Kralupy, kde měl nahradit ikonu Radka Tótha, který naopak po úspěšné barážové sezoně zamířil vyzkoušet své štěstí do extraligového Kladna. „Já jsem do Kralup přicházel po té jejich úspěšné barážové sezoně a šel jsem do toho s tím, že jdu do klubu, který po ekonomické stránce výborně funguje a který má ty nejvyšší sportovní ambice. Chtěl jsem zde dále rozvíjet svou kariéru, dát jí nový impuls a někam se posunout. S odstupem času je jasné, že to ani z jedné strany tehdy nenaplnilo očekávání, a to jak má osobní tak asi ani očekávání, které měli od mé osoby v klubu“, připomněl své kralupské angažmá dnes osmačtyřicetiletý Chlad. Čím déle jsme si s Martinem psali, tím více jsem získával pocit, že je skutečným hokejovým srdcařem a ani osud tehdejšího Kaučuku mu evidentně nebyl lhostejný. „Bohužel už zhruba v polovině sezony 1998/99 byly jisté signály, že ne vše v klubu je úplně v pořádku a že docházejí peníze. Bylo to znát zejména tím, že jsme postupně přicházeli o naše kmenové hráče a stahovali se sem kluci z různých koutů republiky na hostování. Postupně se s námi přestávalo vedení bavit o budoucnosti a dalo se tušit, že klub po ekonomické stránce začíná strádat. Přesto se do poslední chvíle věřilo, že se liga zachrání. Podle mě byl ale jediný, kdo tomu tenkrát opravdu věřil, generální manažer Jindřich Merfait. Ten se neustále snažil shánět peníze. Měl je dokonce na další sezonu už přislíbené. Z tohoto důvodu ještě pár dní před prodejem licence vyšlo v Mladé Frontě jeho vyjádření, že první liga bude v Kralupech i nadále pokračovat. Peníze ale bohužel nedostal a tak se vše během léta 1999 kvapně přesunulo na Mělník.“ V srdcích kralupských fanoušků je neustále odprodej prvoligové licence na rivalský Mělník smutným mementem, ovšem ani na soutoku Labe s Vltavou prvoligovému hokeji pšenka dlouho nekvetla. Vlastně mu tam nekvetla už od samého počátku, což Martin Chlad potvrzuje: „První liga na Mělníku byl z mého pohledu jeden velký podvod, jehož hlavním hnacím motorem byl tehdejší manažer Tomáš Herstus. Dodnes mám před sebou okamžik, jak jsme tam přijeli a viděli ty staré dřevěné mantinely, hrozné kabiny, celý zimák v naprosto šíleném stavu. První co nás napadlo: A tady chtějí hrát první ligu? Nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Všechno se dávalo do kupy za pochodu, hráli jsme už mistrovské zápasy a teprve nám dělali kabinu. Dodneška mi tehdejší vedení Mělníka dluží 450 tisíc korun. Postupem času už jsme nedostávali ani hokejky. Museli jsme si je sami kupovat a asi nebyla náhoda, že zrovna u firmy syna pana Herstuse. Tam to nemělo s hokejem vůbec nic společného. Nikoho nezajímalo, jestli máme z čeho žít, platit složenky nebo z čeho uživíme naše děti. Bohužel se kolem hokeje obecně pohybují stále lidé, kteří na pozadí sportu chtějí realizovat svou podvodnou činnost. Neříkám, že všichni, ale je jich pořád bohužel dost.“ Mnozí z pamětníků si možná dodnes myslí, že podobným způsobem dostal hokej v Kralupech na kolena i tehdejší generální manažer HK Kaučuk Jindřich Merfait. Toto ale Chlad rezolutně odmítá: „Po pravdě mi ho bylo strašně líto. Ten pro hokej v Kralupech chtěl udělat hodně, ale nemohl. Měl svou práci strašně rád, ale neustále mu tam někteří házeli klacky pod nohy. Měl jsem ho ve velké oblibě a musím přiznat, že během své kariéry jsem moc podobných manažerů nepoznal. Jemu jsem mohl opravdu věřit. On byl ale strašně malý pán a za sebe říkám, že on rozhodně nebyl tím, kdo by u vás hokej potopil. Naopak on byl jediný, kdo dělal opravdu vše pro to, aby se ve městě liga udržela. Hodně jsme o tom spolu tehdy osobně v soukromí mluvili. Lidé z vedení mu vůbec nechtěli pomoci a majitelé i sponzoři ho v tom prostě nechali vymáchat samotného. A ještě se mu všichni smáli, že manažera v Kralupech dělá obyčejný školník, přitom ostatní a mnohem zkušenější funkcionáři by se od něj mohli učit.“ Na koho naopak nevzpomíná Martin Chlad vůbec v dobrém, byl jeho tehdejší kralupský trenér Josef Jandač, jenž v průběhu sezony 1998/99 vystřídal na lavičce oblíbeného kouče Zdeňka Müllera. „Jandače nemám rád, je to hrozně falešný člověk. Když do Kralup přišel a mně se dařilo, pořád se mnou všechno rozebíral a byl se mnou v pravidelném kontaktu. S první krizí se ke mně úplně otočil zády a nepodržel mě. Začal do týmu brát jiné gólmany, třeba Romana Málka. Se mnou přestal postupem času úplně komunikovat. Dokonce mě ani nezdravil. Beru, že později jako trenér udělal slušnou kariéru a dařilo se mu, což respektuju. Ale jako člověka ho opravdu nemám rád. A klidně mu to řeknu kdykoliv do očí“. Musím přiznat, že s Martinem se opravdu skvěle komunikovalo a jeho písemné a později i telefonické vyprávění bylo velmi zajímavé. Na oplátku jsem mu poslal staré digitalizované reportáže ze zápasů Kaučuku, což ho velmi potěšilo. „Při vzpomínkách na Kralupy a po zhlédnutí těch starých reportáží ze zápasů Kaučuku jsem se musel sám sobě v duchu smát, jak jsem byl mladý a vyblblý. Rád vzpomínám na Dušana Sikelu, něco jsme spolu prožili a vím, že teď v Kralupech trénuje áčko. Výsledky Kralup i nadále sleduju.“

chlad

Ještě dávno před nástupem Martina Chlada do branky Kaučuku patřil mezi strážce kralupského brankoviště fanoušky velmi oblíbený FRANTIŠEK POMAHAČ. Jako gólmanská jednička působil v době účinkování klubu ve druhé národní lize, posléze zastával během dvou prvoligových sezon roli spolehlivého náhradníka za Radkem Tóthem. S Františkem, který od dětství oblékal sešívaný dres pražské Slavie, jsme se spojili telefonicky a bylo to vyprávění neskutečně poutavé. „Já jsem odchovancem Slavie Praha, kde jsem působil od svých šesti let. Bylo to zrovna v době, kdy se v Edenu otevíral zimní stadion. Ve Slavii jsem prošel všemi mládežnickými kategoriemi, pouze vojenskou službu jsem strávil v Táboře a v Jihlavě a potom jsem se opět vrátil do Slavie. V sezoně 1993/94 jsme postoupili do extraligy. Slavia na tom tehdy byla finančně velmi dobře a tak bylo jasné, že na další sezonu bude tvořit pro extraligu řádně obměněný kádr. V té době jsem tušil, že se na soupisce neudržím, a tak jsem začal pracovat a během léta mi přišla právě nabídka z Kralup, které v té době hrály druhou národní ligu.“  Kaučuk tehdy dával dohromady poměrně zajímavou soupisku a netajil se tím, že by chtěl patřit k těm lepším celkům třetí nejvyšší soutěže v republice. „Vesměs jsme se tady potkali kluci, kteří se neprobojovali do extraligového kádru Slavie, ať už to byli Luboš Dopita, Míra Tejral nebo Souček. Pak tady bylo pár kluků z Kladna a samozřejmě z Kralup, jako Martin Hampl nebo Dušan Sikela. Myslím si, že pánové Merfait s Kandlerem měli tehdy poměrně smělé plány a snažili se dostat Kralupy na ještě vyšší úroveň“. Velké ambice se po rozpačitím začátku ročníku postupně přenesly i na led a týmu se začalo neskutečně dařit. „Sezona se nám tenkrát docela povedla. Když k týmu nastoupil pan trenér Pecka, udělali jsme tuším 14 utkání bez porážky v řadě. On mi to pořád dodneška připomíná, když se potkáme. Z prostředku tabulky jsme se dostali do čela ligy. Soutěž to nebyla rozhodně jednoduchá a měla i poměrně kvalitní úroveň. Hrály jí kluby jako Karlovy Vary nebo Liberec, které nyní patří ke stálicím v extralize“. V Kralupech se v té době podařilo vytvořit téměř rodinné prostředí a vynikající partu hokejistů, což potvrzuje i Pomahač. „Tím, že se týmu dařilo a přišli tam kluci, kteří se hokeji chtěli na sto procent věnovat a rozuměli své práci, bylo velmi příjemné tam hrát a dodnes na to moc rád vzpomínám. To nadšení a chuť do hry byly jistě hnacím motorem i do té další sezony, kdy se odkoupila licence na první ligu od Hodonína. Ještě víc se posílil kádr, přišli kluci z Kladna jako Honza Bláha nebo Petr Kuda, to byla jedna partička, pak jsme tady byli my ze Slavie a další kluci z venku jako Luboš Jenáček (s tím jsem byl dokonce na vojně), Kába Šperger nebo Míša Nohejl a všechno se dalo perfektně dohromady. Nebylo to tak, že bychom přijeli do Kralup a po tréninku nebo po zápase zase odjeli pryč. Měli jsme se spoluhráči opravdu dobrou partu a byla tam spousta stmelovacích akcí. I další prvoligové sezony byly úspěšné, a to jak herně, tak i výsledkově. Bylo tady skvělé moderní zázemí, zrekonstruovaný stadion, začalo postupně chodit více diváků. O hokeji se tady hodně psalo, dělala se mu výborná reklama, město tím žilo. Na to své tříleté angažmá v Kralupech nedám dopustit. Hlavně v té druhé národní se mi docela dařilo, během kralupského angažmá se mi narodily obě děti. Dodneška mám na baráku, kde bydlím, vylepený týmový plakát ze sezony 1994/95, takže si i rád zavzpomínám.“ Po dvou úspěšných prvoligových sezonách, kdy se v té druhé dokonce podařilo mužstvu pod vedením trenéra Zdeňka Müllera postoupit až do baráže o extraligu, v které Kaučuk podlehl Dukle Jihlava 1:4 na zápasy, začal František Pomahač pomalu uvažovat o konci aktivní hokejové kariéry. „Já měl v té době vystudovanou fakultu tělesné výchovy, od sezony 1989/90 už jsem trénoval děti na Slavii. Mám nejvyšší trenérskou licenci. Tehdy pro mě bylo velice těžké skloubit hokej a trenérskou dráhu a tak jsem se v roce 1997 rozhodl, že půjdu zkusit štěstí do tehdy druholigových Neratovic.  Tam jsem nakonec vydržel jen do konce listopadu a pak jsem hokeje definitivně nechal, protože zkrátka nešlo být na více místech najednou.“ Pomahač působí v současnosti ve Slavii jako sekretář mládeže, člen dozorčí rady a zároveň společně s Tomášem Kucharčíkem trénuje sedmou třídu. V Edenu inicioval mimo jiné mládežnickou stěnu slávy nebo vybudování centra mládeže. Jako brankář se naposledy na ledě představil v listopadu 2018, kdy oblékl výstroj během Posledního derby Pavla Kolaříka. A co Kralupy? Má i dnes o svém bývalém působišti přehled? „Tím, že pracuji jako sekretář mládeže na Slavii a 20 let tady šéfuju mládeži, tak mám o Kralupech celkem dobrý přehled, hlavně o jejich mládežnických týmech. Vím, jaké soutěže hrají, i jak se jim daří. Pochopitelně jsem obeznámen i s tím, že to teď u vás převzal Martin Hampl s Dušanem Sikelou a dávají to takovými klidnými a postupnými kroky dohromady. S Martinem Hamplem se znám velmi dlouho, vlastně už z dorostu Slavie.“ Při našem  povídání přišla řeč i na slavnou bitku s hráči pražských Bohemians, která se podle vzpomínek Dušana Sikely dostala až na titulní stránky bulvárního deníku Blesk. „V té době jsme hráli opravdu dobře, ale nebylo to tak, že bychom soupeře drtili, spíš jsme hráli takový nepříjemný hokej. Díky tomuhle stylu jsme se porvali skoro v každém zápase. S Bohemkou to bylo toho večera takové vyhecovanější, protože jsme se skoro všichni znali. Působili tam nejmenovaní borci, kteří to tenkrát psychicky neunesli. Pochopitelně tam na ně něco pokřikovali i diváci, což je ještě více vyhecovalo a někteří přelezli do hlediště a prali se s fanoušky. Pokud si dobře vzpomínám, tak se tam jednomu divákovi stal docela těžký úraz při pádu na betonovou tribunu, dokonce ho ze zimáku odvezla sanitka. Dnes už na to vzpomínám spíš s úsměvem. Mám kamaráda, který bydlí naproti mně a hrál tenkrát právě za Bohemku, tak na to občas u piva přijde řeč.“ Mnozí fanoušci Kralup si určitě pamatují, že Pomahač nastupoval v dresu s číslem 22, které je pro gólmana poměrně neobvyklou cifrou. Brankáři si zpravidla vybírají čísla kolem 30ky, případně nastupují s číslem 1. Jak tedy ke svému číslu přišel? „Můj vzor byl v době mého hokejového dospívání Petr Bříza, který se mnou chytal na Slavii. Já byl o tři kategorie níž, byl jsem mladší, ale brankáři většinou mívali společné tréninky a on se tak stal mým prvním skutečným vzorem. Když jsem byl malý, nosil jsem číslo 2 a později jsem právě kvůli Petru Břízovi nosil číslo 22, které mi už zůstalo napořád a chytal jsem s ním i během svého působení v Kralupech“, uzavřel svou velmi zajímavou retrospektivní sondu František Pomahač.

800c761d99713156b1cbe902ff9d3308_resize19631304_

Dalším hráčem z legendární barážové party Kaučuku, kterého vám v rámci svého projektu představím, je útočník EMIL ŠNOBLT. S odchovancem Hodonína, který přišel do Kralup během rozehrané sezony 1996/97, jsem se spojil na messengeru a poté jsme si vyměnili pár emailů. „V té době jsem působil v Přerově pod trenérskou taktovkou Miloše Říhy a během ročníku jsem byl poslán do Kaučuku Kralupy. Bylo to v té mimořádně úspěšné sezoně, kdy se nám nakonec podařilo postoupit až do baráže o extraligu proti Dukle Jihlava“. A jak moc si Šnoblt tohoto významného mezníku své kariéry považuje? „Postup s Kaučukem do baráže o extraligu byl velký úspěch, ale ještě o něco výše pochopitelně stavím postup do extraligy, který se nám podařil se Slavii Praha v roce 1994.“ Postup klubu z malého města až do prolínací soutěže byl v tehdejší době opravdovou senzací. Média dokonce rychlý sportovní progres neokoukaného klubu začala srovnávat s hokejovým fenoménem 90. let ze Vsetína. Město na dolním toku Vltavy zachvátila v roce 1997 nefalšovaná hokejová horečka se vším, co k tomu patří.

snoblt

V Kralupech se tehdy sešel skvělý tým hráčů, kteří měli již hodně zkušeností, a vedl ho velmi pohodový trenér Zdeněk Müller, který zkrátka věděl jak na nás. Když to přeženu, tak nám to tenkrát hrálo skoro samo. Bylo tam hodně kluků, kteří se mnou před tím působili už ve Slavii a taky hodně Kladeňáků. Měli jsme pořád plný stadion, takže atmosféra byla při každém domácím zápase naprosto úžasná. Jinak já osobně bydlel v Praze a do Kralup jsem dojížděl, takže přímo život ve městě jako takovém se mě moc netýkal.“, vrátil se ke „zlatému období kralupského hokeje“ bývalý útočník. Co se konkrétních zápasů týče, tak nejvíce mi v paměti utkvělo utkání v Karlových Varech, kde jsme tehdy na ledě největšího favorita soutěže nečekaně hladce vyhráli, a já dal gól. A pak samozřejmě barážová utkání s Jihlavou.“ Většina bývalých hokejistů Kaučuku, které jsem v rámci svého projektu oslovil, přiznala, že na své angažmá v modrobílem dresu s káčkem na hrudi vzpomínají jedině v dobrém. Všichni se svorně vyjadřují o skvělé partě, rodinném prostředí a krásných sportovních zážitcích. A někteří z nich spolu udržují kontakty až do současnosti. Jak je na tom v tomto směru Emil Šnoblt? „Na působení v Kralupech vzpomínám rád, ale s bývalými spoluhráči z Kaučuku jsem bohužel  v kontaktu už velmi málo, přeci jen je to už hodně let. Sem tam někoho náhodně potkám nebo si napíšeme zprávu. Já jsem Moravák, žiju v Hodoníně. V Kralupech jsme byli Moraváci jen dva – já a Luboš Jenáček. S tím se občas potkáváme na hokeji. Přiznám se, že ani současné výsledky Kralup nijak nesleduji a ve městě jsem od té doby vlastně ani nebyl.“ Šnoblt v současné době pracuje jako manažer pro rozvoj hráčů ve společnosti SPORT INVEST Hockey. Jeho rukama prošli mimo jiné například třinečtí bratři Ondřej a Michal Kovařčíkové.

Posledním hokejistou Kaučuku, o kterém se v rámci tohoto dílu zmíním, je útočník MICHAL NOHEJL. S hokejem začínal rodák z Hradce Králové v šesti letech v tamním TJ Stadion. V mužstvu hradeckého áčka debutoval v roce 1990 ve svých 18 letech. V sezoně 1992/93 pomohl Hradci k historickému postupu do extraligy, kterou si v následujícím ročníku na domácí půdě také zahrál. V Kaučuku Kralupy působil celkem tři sezony od roku 1996 do roku 1999.
„Po sestupu Hradce z extraligy jsem se přesunul do první ligy do Kralup. Když jsme v té době přišli ještě s Petrem Korečkem, působil tam už další Hradečák Martin Táborský. Ta úroveň tam, co se týká zázemí i hráčského kádru, byla na velmi dobré úrovni. V kádru byli kluci ze Slavie, z Kladna, trénoval nás známý trenér Zdeněk Müller. Jako posila přišel Jirka Holšán, který měl skvělou sezonu v Karlových Varech, dále Luboš Jenáček, ten pro změnu vyhrál titul se Vsetínem a v sezoně 1994/95 dokonce získal cenu pro nejlepšího nováčka extraligy. Pak tam byli Honza Penk, Petr Macek a kralupský inventář Dušan Sikela, v brance skvělý Radek Tóth. Dodneška bych asi dokázal vyjmenovat složení všech pětek té barážové sezony. Byl to opravdu hodně silný mančaft. Většina hráčů měla zkušenosti z úspěšných týmů extraligy nebo první ligy. Nebylo vůbec lehké se v takové konkurenci udržet v základní sestavě. Už od prvních kol se ukazovalo, že tým má velké ambice a že bude hrát vysoko v tabulce.“ Nohejl v modrobílém dresu odehrál v základní části celkem 129 zápasů, v kterých si do statistik připsal 39 gólů a 21 asistencí. Střelecky mu nejvíce sedla sezona 1997/98, kdy nastřílel do sítí soupeřů celkem 21 branek v 52 utkáních. A jak se mu vlastně v Kralupech líbilo? „Já jsem první rok ze začátku bydlel asi tři měsíce přímo na kralupském zimáku, než jsme se přesunuli na Kladno poté, co se nám narodila dcera. Díky tomu jsem život a lidi ve městě poznal poměrně dobře. Občas jsme zašli na pivko do restaurace U Aleše. S fanklubem jsme se znali, byly i nějaké společné akce. Fanoušci hodně jezdili i na venkovní zápasy, kde nás hlasitě podporovali.  Co se domácích zápasů týče, tak ten malý kralupský zimák byl vždycky skoro plný, hlediště hned u ledu a atmosféra skvělá. Při některých utkáních běhal člověku doslova mráz po zádech. Opravdu to bylo parádní období.“ A na která konkrétní utkání v kralupském dresu vzpomíná Michal Nohejl nejraději? „Určitě na ten první domácí zápas v baráži s Jihlavou, kde jsme je přejeli, a já jsem dával první gól. To byl určitě pro všechny ve městě velký svátek. Porazili jsme slavný klub a troufám si tvrdit, že šlo jednoznačně o nejúspěšnější zápas historie kralupského hokeje. Jihlava ale chtěla extraligu víc než my, my jsme měli ten kádr postavený především na první ligu, naše ambice a možnosti takové nebyly. Dukla na tom byla jak kvalitou kádru, tak i fyzicky mnohem líp než my. Hodně dobré zápasy byly také s Karlovými Vary, s Chomutovem a pak vyhecovaná derby s Berounem. Kluci z obou týmů se znali, ze Slavie chodili hokejisté buď do Kralup nebo do Berouna. To byly jak pro diváky, tak i pro nás hráče velmi zajímavé zápasy.“ Po přesunu prvoligové licence z Kralup na Mělník se šikovný útočník vrátil přes Šumperk do rodného Hradce, v jehož dresu ukončil v roce 2003 aktivní kariéru. S Michalem jsme vedli rozhovor po telefonu a i přes sluchátko bylo cítit, že ho kralupský hokej dodnes zajímá a že mu jeho osud není lhostejný. Vyptával se například na bývalého manažera Jindřicha Merfaita nebo na Dušana Sikelu. Ve všech směrech příjemné povídání, které zahřálo u modrobílého hokejového srdíčka.

Na závěr jsem si přichystal skutečnou lahůdku. Zmíním se o úspěchu tehdejšího HK Kaučuk Kralupy daleko za hranicemi nejen našeho města, nýbrž i daleko za hranicemi České republiky. V rámci přípravy na sezonu 1997/98 se totiž hokejisté prvoligového Kaučuku stali vítězi MEZINÁRODNÍHO TURNAJE V JIHOKOREJSKÉM CHONJU. Připomenutí této raritní záležitosti z historie klubu mi vnuknul Martin Chlad, který mi poslal několik parádních fotografií z pobytu mužstva na asijském kontinentu. Všechny fotky si můžete prohlédnout v obrazové příloze u tohoto článku. Turnaje se kromě Kaučuku a domácího týmu s názvem Halla Winia účastnila japonská Furukawa a univerzitní tým Calgary Selects. Herní systém proti sobě svedl každého soupeře dvakrát a celkového vítěze určila tabulka, sestavená ze všech těchto utkání. Kaučuk odešel v pěti případech z ledu jako vítěz a jediným mužstvem, které dokázalo borce v modrobílých dresech porazit, byla univerzita z Calgary. Nejlepším hráčem turnaje byl vyhlášen Kaučukář Luboš Dopita a v kanadském bodování zvítězil další Kralupák Petr Macek.

Výsledky všech zápasů turnaje (vč. střelců kralupských branek):

Halla Winia - Furukawa 3:4

Halla Winia - Kaučuk Kralupy 1:3 (Štěpánek, Müller, Šnoblt)

Calgary Selects - Furukawa 1:2

Halla Winia - Calgary Selects 6:5

Kaučuk Kralupy - Furukawa 4:2 (Bláha, Jenáček, Dopita, Petrus)

Halla Winia - Furukawa 4:2

Calgary Selects - Kaučuk Kralupy 5:3 (Horčička 2, Dopita)

Kaučuk Kralupy - Halla Winia 7:0 (Jenáček, Horčička, Kaňka, Šnoblt, Štěpánek, Müller, Vasilev)

Furukawa - Calgary Selects 3:2

Halla Winia - Calgary Selects 2:1

Furukawa - Kaučuk Kralupy 3:5 (Hubáček, Jenáček, Müller, Nohejl, Horčička)

Kaučuk Kralupy : Calgary Selects 7:2 (Dopita 2, Bláha 2, Kaňka 2, Horčička)

Konečná tabulka turnaje

KAUČUK KRALUPY   6  5 0 1  29:13  10

FURUKAWA         6  3 0 3  16:19   6

HALLA WINIA      6  3 0 3  16:22   6

CALGARY SELECTS  6  1 0 4  16:22   2

Turnaji tehdy věnovali velkou pozornost představitelé korejského hokejového svazu, tamní média i fanoušci. Čtyři zápasy, z toho jeden kralupského mužstva, vysílala přímým přenosem dokonce  i korejská celostátní televize. Tehdejší generální manažer klubu Jindřich Merfait k účasti svého celku deníku MF Dnes řekl: „Myslím, že jsme udělali dobrou reklamu celému českému hokeji, protože všude nás brali jako reprezentanty. I nad vchodem do hotelu, kde jsme bydleli, vlála česká vlajka a před našimi zápasy se hrála národní hymna, což mnozí naši hráči zažili vůbec poprvé v kariéře. Jihokorejská a japonská hokejová mužstva jsou pro nás exotická, ale v žádném případě to neznamená, že postrádají herní kvalitu. Ve Furukawě hrálo vedle našich hráčů i několik Kanaďanů, v korejském mužstvu bylo pár hokejistů, kteří prošli draftem NHL a v jejich dresu startoval rovněž Ji – Sun – Peak, vítěz Stanley Cupu s Pittsburghem. Na podpisy od našich hráčů čekaly nadšené fanynky a kluci od nich dostávali i drobné dárky. Všechno na turnaji perfektně fungovalo, bydleli jsme v hotelu s bazénem a golfovým hřištěm. Stěžovat jsme si mohli pouze na horší kvalitu ledu, na kterém trochu trpěla naše kombinační hra. Ale v tamních klimatických podmínkách, vedru a vlhku asi lepší led udělat nešel.“ Kralupy do Asie odletěly především díky vazbám na japonský tým Furukawa Denko, kde v té době působil jako trenér Otakar Vejvoda starší a čeští hráči Radek Gardoň s Michalem Mádlem. Pozvání se jim dostalo na základě úspěšné předchozí sezony, kdy se Kralupy probojovaly až do baráže o extraligu.

Co napsat závěrem? Krátké, ale intenzivní bylo nejúspěšnější období hokejového klubu Kaučuk Kralupy, během něhož jeho hokejisté budili respekt v prvoligových arénách i na ledových plochách daleké Asie. Smyslem mého seriálu je hlavně oživit mezi fanoušky povědomí o této významné éře kralupského sportu. Těm, kdo tyto časy zažili, znovu připomenout krásné okamžiky a těm, kteří neměli to štěstí, ukázat jaký skvělý hokej se tady hrával. Z původně plánované jednorázové záležitosti se pomalu stává dlouhodobý projekt. Věřím, že si najde své čtenáře a že jich s každým dílem bude přibývat. Věřím, že celé tohle počínání má hlubší smysl, na jehož konci může být třeba další setkání klubových legend nebo hodnoty ještě daleko trvalejší. Ale na to je ještě příliš brzy. S historií se dá dělat spoustu věcí, ale vždy se s ní musí zacházet s úctou a s respektem. Tohle mi v případě prvoligové éry kralupského hokeje poněkud scházelo. Mnohdy jsem měl pocit, že se mi to tenkrát všechno jenom zdálo a že se mezi lidmi smí o hokejovém Kaučuku druhé poloviny 90. let pouze tajně šeptat. Tak jsem se rozhodl to změnit a znovu rozdmýchat neopakovatelnou vůni těchto časů. Aby zase byla cítit nejen na tribunách zimního stadionu, ale třeba i v ulicích našeho města. Snad se nám to společnými silami podaří. Budu se těšit u dalších dílů.

 

Text: Jindřich Karvánek  instagram
Zdroje použitých fotografií: isport.blesk.cz, hc-slavia.cz, historiehcs.estranky.cz, shkmhodonin.cz a soukromé archivy Martina Chlada, Roberta Oppla a Aleše Levého

facebook twitter