Hokejové Kralupy

Jindra Karvánek: Kralupy a jejich hokejová DNA

Název projektu Hokejové Kralupy v sobě skýtá mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Když můj kamarád David Palán, duchovní otec této skvělé záležitosti (mimochodem na úrovní krajského hokeje naprosto nevídané), vybíral tohle jméno, možná si ani on sám neuvědomil, co všechno se pod tímto pojmem skrývá. Když jsme spolu tvořili jeden z článků na téma souboje našich milovaných Blackhawks a Oilers v NHL, nabídl jsem se mu, že bych mohl „hodit na papír“ pár svých vzpomínek a třeba i trochu přiblížit, jak moc jsou hokejové Kralupy pojmem nádherným. Doslova něčím, na co by měli být všichni sportovně naladění Kralupáci náležitě hrdí. Pokud ovšem čekáte přehlídku výsledků a statistik z historie klubu, zklamu vás. Chtěl bych naopak zprostředkovat spíše své osobní pocity a zážitky, takříkajíc přenést na vás tu nádhernou vůni ledu a zvuk dunících mantinelů. Vítejte v hokejových Kralupech.

Nedávno jsem se s chutí začetl do knihy s názvem Hokejové příběhy, kterou sepsal spolu s Kirstie McLellan sám nejslavnější hokejista planety Wayne Gretzky. Z každé stránky bylo cítit, s jakou chutí slavná devětadevadesátka popisuje historické okamžiky NHL, vypráví o dnes již zapomenutých legendách hokejového pravěku i o současných hvězdách. Nejvíce na mě ale z knihy dýchlo to, jak Gretzky hokej miluje a jak hokej miluje celá Kanada. Tam se permanentky dědí z generace na generaci, zápasy juniorských týmů bývají pokaždé vyprodané a hokej sleduje kompletní rodina včetně babiček, tetiček a malých dětí. Právě při čtení Hokejových příběhů jsem si vzpomněl na svou babičku a na svého dědečka, kteří hokej také milovali. Nebydleli v Kralupech, ale ve Starých Ouholicích a každý sobotní nebo středeční večer, když hrál Kaučuk doma, byl pro oba malým svátkem. Vždy se nastrojili, načesali a čekali, až je teta nebo můj táta vyzvednou, aby je odvezli na zápas. V hledišti měli své stále místo, jinam nechodili. S úsměvem vzpomínám, jak babičku hra vždycky natolik pohltila, že směrem k rozhodčím létalo od této jinak milé dámy tolik nepublikovatelných výrazů, že jsem tomu nemohl ani uvěřit. A bylo vlastně jedno, jak pruhovaný muž zrovna rozhoduje, stačilo aby se na hráče s káčkem na prsou jen křivě podíval. Děda býval klidnější, ovšem pouze navenek. Uvnitř každý duel také horlivě prožíval. A co teprve v sezoně, kdy se do obrany Kaučuku konečně prosadil jejich vnuk, můj bratranec, a mohli mu společně držet palce. O jeho otci, který dělal na stadionu rolbaře a při každém zápase se staral o kvalitu ledové plochy, nemluvě. Vsadím se, že tyhle chvíle patřily pro všechny k tomu nejhezčímu, co ve svém životě společně zažili. Věřili byste tomu? Přestože oba moji prarodiče už nejsou mezi námi, dodnes se na kralupském zimáku čas od času koutkem oka podívám na místo, kde každý domácí zápas stáli a sledovali svou milovanou hru. A pokaždé je tam vidím. I to je hokej, i takové příběhy, přesahující hranice hokejových stadionů, nám tahle kouzelná hra přináší. A vsadím se, že i dnes by se v hledišti našli podobní lidé, protože Kralupy jsou, byly a vždy budou hokejovým městem.

Tohle spojení se v dnešní době používá až příliš často a podle mého názoru se jím doslova plýtvá. Nějaký klub vyhraje svou soutěž, na jeho zápasy chodí spousta lidí, ale naplňuje tohle všechno podstatu toho „být hokejovým městem“? Myslím si, že ne. Hokej totiž musí mít v dané lokalitě hluboko zapuštěné kořeny, musí být součástí DNA jeho obyvatel a ve vzduchu musí být cítit ono ledové „cosi“. Klubu se může dařit, mohou se vyprodávat zápasy, ale to pravé hokejové stigma se pozná, jakmile se nedaří, nebo když se stane něco ještě daleko horšího. Tehdy, když v roce 1999 Kralupáci přišli o svůj HK Kaučuk, jenž byl doslova přes noc prodán a odstěhován na Mělník, město se mohlo bez nadsázky potáhnout černým suknem. Nekonaly se žádné protesty ani hromadné akce v ulicích. V době, kdy byl internet v plenkách a sociální síť sprosté slovo, to asi ani dost dobře nešlo. Celé město jakoby se mlčky smířilo s tím, že jejich výkladní skříň a chlouba je najednou pryč. O to hlouběji se ovšem tato nikdy nezacelená jizva obtiskla do duší všech po hokeji lačnících Kralupáků. Jakoby jim tehdy někdo vyrval tlukoucí srdce z těla.

V době, kdy byl zdejší hokej na vrcholu, pulzovala v ulicích města mezi sportovně založenými dětmi jakási jednota v tom nejčistším slova smyslu. Sám jsem byl v té době chlapec školou povinný a vzpomínám si, jak doslova každý kluk mého věku sbíral hokejové kartičky a ve volných chvílích plácal na sídlišti hokejkou do tenisáku. A co všechno jsme o hokeji věděli a jaký jsme měli přehled! Neskutečné. Tato nálada, umocněná rovněž obrozením národního týmu na nezapomenutelných turnajích ve Vídni a v Naganu, dala zelenou i vzniku zcela unikátní městské hokejbalové ligy. Ta měla v době svého největšího rozmachu několik stovek členů a Kralupy si tehdy mohly klidně vetknout hokejku a puk do svého městského znaku. Nikdo by se nemohl divit. Sice tohle období nemělo dlouhého trvání, ale dovolím si tvrdit, že Kralupy byly v polovině devadesátých let minulého století skutečným středočeským „Hockeytownem“. Litvínov, Kladno, Jihlava i Pardubice prominou.

Když jsme u té Jihlavy, tak jistě většina z vás ví, že nejslavnější chvíle kralupského hokeje jsou spojeny právě se jménem jihlavské Dukly. Hokejová značka, která měla i po společenských změnách v republice velmi rezonující zvuk, si to rozdala s naším Kaučukem o možnost zahrát si v sezoně 1997/98 hokejovou extraligu! Klub, který ještě 6 let předtím slavil mistrovský titul a který má svůj fanklub i ve Švýcarsku, přijel na kralupský zimáček bojovat o holý život. Dnes už si nikdo nedokáže představit, co to tenkrát s naší ospalou aglomerací udělalo. Fronty na vstupenky, mediální pozornost, umělé navyšování kapacity zimáku v podobě donesených laviček snad ze všech tělocvičen ve městě. Tehdy jsme se s kamarády chodili koukat i na tréninky našich borců. Nikdy nezapomenu, když se právě na jednom z tréninků z hloučku kralupských hokejistů kdesi na středovém kruhu ozvalo: „My se těch Kaňkovskejch nebojíme!“. A nebáli! I když asi nikdo nedoufal, že Duklu stáhneme o patro níž, tak zadarmo nic nedostala a ten jediný vítězný zápas doma? Euforie v nejčistší možné podobě. Dodnes se divím, že to náš útulný stadion přežil. To bylo něco neskutečného. Uznejte sami - titulky jako „Kaučuk drtí plány Dukly na snadné setrvání v extralize“ nebo „Bude se na dolním toku Vltavy opakovat další vsetínský zázrak?“. Tohle už v sobě bude člověk nosit navždy. Tohle formuje hokejovou DNA našeho města. Už téměř hořkosladce a v kontextu dnešní doby možná až nepatřičně na mě působí další vzpomínka na toto krásné období. Když jsme byli v zimě na horách, navštívili jsme při té příležitosti v Liberci zápas tamního Stadionu (kdeže byli v té době Bílí Tygři) a Jitexu Písek. Neskutečná holomajzna skončila výsledkem 2:2. Hned po zápase jsme vyběhli ze zimáku a volali z telefonní budky domů, jak dopadl zápas Kralup s Prostějovem. Kaučuk svého soka tenkrát rozdrtil tuším 6:1 a zajistil si postup do baráže o extraligu. V té době se zkrátka zeměkoule otáčela pozpátku.

Dnes už se zdá téměř neuvěřitelné, že si na kralupský led jezdily pro porážky kluby jako Liberec, Karlovy Vary, Kometa Brno, Olomouc, Chomutov nebo Orli ze Znojma. O derby zápasech s Berounem se ani nemusím rozepisovat. Kdo nezažil, může hořce litovat. Musím se až stydět, když si uvědomím, že tenkrát mi byl střed tabulky druhé nejvyšší soutěže málo. Ale právě díky tomu jsem nyní vděčný za to, že se v našem městě hokej znovu probouzí k životu. Že opět formuje životy nás všech, rodí nová přátelství, nové lásky, nové výzvy. Kralupy dostávají druhou šanci. Hokejové město může povstat z popela jako bájný Fénix? Ne, to by bylo klišé. To jen znovu vychází na světlo něco, co zde vždy bylo, je a bude. Kralupská hokejová DNA.

Text: Jindřich Karvánek