Dušan Sikela: Baráž s Jihlavou? Blázinec! Ve městě se o ničem jiném nemluvilo

Dusan_rozhovor

Při tvorbě konceptu a shromažďování materiálu pro druhý díl „Legend s káčkem na prsou“ jsme nechtěli opomenout jedno velmi důležité jméno. Ač si to podle svých slov takhle vůbec nepřipouští, tak (nejen) pro nás kralupskou hokejovou legendou bezesporu je. Náš externí spolupracovník a hokejový fanatik Aleš Levý se s ním sešel na kus řeči a vznikl z toho velmi poutavý, téměř dvouhodinový rozhovor. Jeho podstatnou část vám nyní přinášíme na svých stránkách. Vzhledem k jeho rozsahu jsme se nakonec rozhodli nezařazovat ho v rámci našeho seriálu, ale poskytneme mu samostatný prostor. Dámy a pánové – současný trenér „A“ mužstva HK Kralupy a bývalý vynikající obránce Dušan Sikela.

Zkus v úvodu našeho rozhovoru zavzpomínat na svoje hokejové začátky.

Je to už sice hodně dlouho, ale vidím to docela jasně, když jsem se s tátou na zamrzlém rybníku v Úžicích učil bruslit. Hodně mě to bavilo, později jsme pořídili i hokejku a chodil jsem tam pořád. Měli jsme velké štěstí, že v době našeho dětství ještě pořádně zamrzaly rybníky a mohlo se bruslit na otevřených plochách. Vzpomínám na to hodně rád. V první třídě jsem dorazil na nábor kralupského hokejového oddílu. Pamatuju si, že nás tam bylo asi 30 a vybrali nás 15. Takže takhle jsem začal i já. S tátou jsme se v Kralupech chodili pravidelně dívat na chlapy, bylo to ještě na starém zimáku bez tribun. A i když to byl tehdy jen krajský přebor, tak mě to doslova uchvátilo a měl jsem v nich obrovské vzory. V té době jsem netoužil být mistrem světa nebo olympijským vítězem, ale chtěl jsem hrát za Kralupy!

A vzpomeneš si, jestli jsi v těch mládežnických kategoriích už tehdy hrál proti klukům, z kterých se později stali slavní hokejisté?

V té době Kralupy hrávaly proti Spartě, Kladnu, Slavii a podle mého názoru se tady tehdy s těmi dětmi pracovalo opravdu dobře. Jako malí jsme měli velké štěstí, že nás trénovali bývalí hokejisté, kteří byli svázaní tady s Kralupy a kteří hokej uměli a rozuměli mu. Myslím si, že to na nás bylo i vidět a měli jsme výborný hokejový základ. Skvělé bylo také to, že v té době nebyly žádné mobily a podobné věci a sport byl pro nás na prvním místě. Ale zpět k tvé otázce. Těch skvělých hokejistů tady byla spousta a proti Kralupům hrával třeba Jarda Jágr, s ním jsme se za sezonu potkali několikrát. On byl mladší než já, ale hrál vždycky za starší kategorie.

A pokračoval jsi tedy až do dorostu v Kralupech?

Já jsem asi ve čtvrté nebo v páté třídě přešel na Kladno a byl jsem pár sezon tam. Několikrát jsme se s Poldovkou stali mistry republiky, už ani nevím kolikrát. Jednou jsme ve finále porazili Duklu Jihlava 8:3 a pamatuji si, že za ní tenkrát hrál Bobby Holík. Na Kladně jsem vydržel asi 3 roky, ale moc se mi tam nelíbilo. Hlavně dojíždění bylo náročné a tak jsem se raději vrátil do Kralup.

Potom jsem až do juniorů pokračoval v Kralupech, ale s mojí hokejovou kariérou to v té době nevypadalo moc dobře. Přestal jsem růst, byl jsem malý a fyzicky jsem na tom nebyl úplně nejlépe. Zlom nastal zhruba v 17 letech, kdy mě strašně začalo bavit jezdit na kole. Přes léto jsem začal hodně jezdit a pro hokejistu bylo v té době kolo ideální letní příprava. Tahle forma přípravy asi mojí hokejovou kariéru zachránila. Později jsem začal sílit a zhruba během roku se to všechno změnilo a začalo to jít nahoru.     

Pak tedy následovala vojna?

Ano, měl jsem štěstí, že mě vzali na zkoušku na Mělník do Dukly, která v té době hrála II. ligu. Byl jsem na tom fyzicky dobře, a když jsme pak šli na led, byl jsem na tom v porovnání s konkurencí o dost lépe a trenér Herstus si mě tam nechal. V té době měla II. liga velmi slušnou úroveň. Nezapomenu na to, když jsme přijeli hrát do Ústí nad Labem. Táta kluků Hanzlových z Litvínova mě tam tehdy v rohu seznámil u mantinelu s druholigovou realitou (smích). Pro mě celkově bylo tohle angažmá obrovská škola. Po dvou letech na Mělníku jsem šel na zkoušku do Slavie. Byl jsem tam asi 3 měsíce, ale bohužel jsem se do kádru nedostal. V té době jsem se tedy rozhodl, že budu hrát krajský přebor v Kralupech jen při práci a začal jsem sloužit v Praze u policie. Měl jsem štěstí, že Kralupy v té době trénoval pan Šindler a byl tady velký prostor pro to se po hokejové stránce i nadále zlepšovat. Tehdy se za mě můj kamarád Martin Procházka přimluvil na Kladně, jestli by mě nechtěli vyzkoušet a trenér Šindler mě doporučil. A vyšlo to.

Tahle etapa je pro tebe asi top, potkal ses tam se špičkovými hokejisty a máš extraligový bronz, zkus na to období zavzpomínat.

No k té medaili jsem zrovna moc nepřispěl, ale pár zápasů jsem tam odehrál. Teď zpětně mi přijde až neuvěřitelné, co jsem tam měl za spoluhráče. Prosadit se tam bylo velmi těžké. Z těch obránců, co tam tehdy hráli, snad kromě dvou byli všichni na mistrovství světa nebo na olympiádě. Třeba Libor Procházka, bratři Kaberlové, Jirka Veber a další kluci na extraligové top úrovni jako třeba Honza Kruliš. O útočných řadách ani nemluvím – Patrik Eliáš, Martin Procházka, Pavel Patera, Ota Vejvoda, Pepa Zajíc, takže tam to mužstvo bylo špičkové.

Jak bys charakterizoval tu partu tam, jak ses tam vlastně cítil?

Musím říct, že bylo štěstí, že jsem se dostal na Kladno. Dnes mi přijde, že se z hokeje dělá zbytečná věda. Tenkrát to možná ti kluci nebrali tak vážně, ale stejně jsme byli nejlepší na světě. Parta byla asi jako nikde jinde. Bylo to opravdu parádní až na tu kaňku na konci, kdy jsme byli celou sezonu prakticky nejlepší, ale nedopadlo to. Když se to nedávno shodou okolností rozebíralo v televizi, musím souhlasit s Pepou Zajícem, který řekl, že se v té době začali výrazně projevovat manažeři a konkrétně ten olomoucký dokázal ve správný okamžik přijít se správnou nabídkou pro některé naše spoluhráče a my jsme jako mužstvo znejistěli. Oslovil nějaké kladenské hráče a myslím si, že se díky tomuhle trochu rozbouřila naše kabina a rozhodující zápas jsme prohráli.

Jak vzpomínáš na své kladenské trenéry Nelibu a Müllera?

Neliba byl obrovský srdcař a hokejový blázen, zatímco Müller byl spíš klidný, přemýšlivý a emoce moc neprojevoval. Skvěle se spolu doplňovali. Neliba tehdy hrál ještě aktivně za Beroun, kde jsme jeden čas dokonce nastupovali spolu. 

V sezoně 1993/1994 se v Kralupech začala hrát II. liga, ty už jsi byl tehdy součástí týmu Kralup?

Kladno mě tenkrát chtělo poslat na hostování do Sokolova do první ligy, což jsem odmítl a řekl, že raději půjdu hrát II. ligu do Kralup.

Ten ročník 1994/95 došlo k tomu, že jste málem do I. ligy postoupili sportovní cestou že?

Vybavuju si, že ten začátek byl takový jo a ne a moc nám to nešlo. Pamatuju si, že jsme hráli třeba proti Mariánským Lázním nebo Slanému, ale nějak detailněji už si tuhle sezonu nevybavuji. Asi bych ale neměl zapomenout na jednu historku, kdy jsme se dostali až na titulní stranu Blesku. Tenkrát se v zápase proti Bohemians odehrála velká hromadná bitka po zápase a pak se hráči Bohemky šli prát i s diváky do hlediště. Myslím si, že v téhle sezoně šla moje výkonnost hodně nahoru a postupem času jsem patřil k tahounům mužstva. Ale Kralupáků tam postupem času začalo ubývat, zůstal jen Petr Vrchota, Radek Černý a Martin Hampl.

Co pro Tebe znamenal rok 1995, kdy Kralupy koupily první ligu od Hodonína a jaká ta první prvoligová sezona vlastně byla?

První liga v Kralupech, to už jsme byli de facto v nejlepší hokejové společnosti republiky, to už byla hodně kvalitní soutěž. Přicházeli skvělí hráči, začali chodit diváci a ve městě začínala stoupat hokejová horečka. Ta úvodní sezona byla taková rozkoukávací, měnili se hráči, trenéři, ale konec už nebyl vůbec špatný. Postoupilo se do play off, kde jsme se v předkole dostali dál přes Ústí nad Labem a pak jsme vypadli se skvělým mužstvem Přerova. Byli velmi silní, tenkrát tam hrál třeba obránce Petr Pavlas, v té době ještě hráč s reprezentačními ambicemi. Doma jsme v krásném zápase podlehli 3:4 v prodloužení a u nich jsme pak dostali nadílku, tuším 10:1. 

Mohl bys prozradit, kdo z týmu byl tvůj největší kamarád? S kým sis lidsky nejvíce sedl?

Určitě byl na prvním místě Míra Tejral. V té době byl kapitán a byl z nás nejzkušenější a na Pražáka hodně dobrý kluk (smích). Bylo vidět, že v Kralupech se mu moc líbilo. Další kluk, na kterého určitě nezapomenu, byl můj parťák z obrany Jirka Petrus. To byl asi největší srandista z kabiny. Byl to další srdcař a myslím si, že pro ty kluky Kralupy hodně znamenaly a oni jim to na ledě vraceli.

Před následující sezonou přišel do Kralup již zmiňovaný trenér Müller. Trenér, pod kterým jsi v minulosti hrával, přivedl si sebou z Kladna nějaké hráče, které musel dobře znát. Jak ty jsi to vnímal, co sis vlastně od téhle sezony sliboval?

Na Kladně v té době proběhla větší obměna hráčského kádru, do Kralup přišli Radek Aschenbrenner, Petr Kuda, Honza Bláha, Jarda Müller, Milan Ruchař a myslím si, že tihle hráči byli zárukou toho, že mužstvo bude hrát minimálně lepší průměr. Měli jsme skvělého brankáře Radka Tótha. Výhoda byla v tom, že kádr byl velmi vyrovnaný, zkušený a na všech postech kvalitně obsazený. Řekl bych, že se sem trochu přenesla i taková ta kladenská hokejová pohoda. V té době se sem dokonce i kluci z Kladna jako Martin Procházka nebo Pavel Patera jezdili dívat na zápasy a sami říkali, že prostě hrajeme v Kralupech skvělý hokej. Bylo důležité, že jsme chytili začátek sezony a to mužstvo šlapalo.

Myslíš, že některým hráčům, jako byli třeba Petr Kuda nebo Honza Bláha, a jejich povahám svědčilo tohle klidné kralupské prostředí?

To mužstvo i ta soutěž byla třeba pro Honzu Bláhu úplně ideální kombinací. Hrál v útoku se Zdeňkem Špergrem a s Mírou Tejralem, což byli vynikající hokejisti. Přeci jen to extraligové tempo je rychlejší, na vše je tam méně času a první liga pro ně byla ideální soutěží, kterou si mohli doslova užívat. Sešli se tady prostě kluci, kteří si skvěle sedli. Spousta z nich měla ještě extraligové ambice a chtěli se trochu předvést a myslím si, že tady v Kralupech našli doslova ideální podmínky. Mužstvo fungovalo parádně, pamatuju si, že sestava se opravdu moc neměnila, jednotlivé pětky si skvěle sedly. Začali chodit diváci, hnal nás plný stadion.  

Máš nějaký top moment z první ligy v Kralupech, který ti utkvěl dodnes v paměti?

Musím říct, že těch krásných hokejových okamžiků bylo hodně. Těch zápasů, které mi utkvěly v paměti, bylo hodně. Hodně rád vzpomínám třeba na domácí zápas s Karlovými Vary. Já jsem nehrál, byl jsem zraněný, ale přesto jsem si to hrozně užíval. Přišlo snad 3 000 diváků, kteří byli úplně všude, viseli snad i na stropě. Pak si pamatuju zase na zápas u nich, kde to bylo snad ještě lepší. Do jejich staré plechové arény se vešlo asi 5 000 lidí, a když jsme tam s Kralupy hráli od šesti, tak už ve čtyři bylo na zimáku tisíc lidí a už fandili Becherovce. Tehdy jsme tam naprosto nečekaně vyhráli a já jsem tam byl vyloučený do konce zápasu. Jinak na Karlovy Vary mám velmi živé vzpomínky, v dalším zápase u nich mi zase zlomili nos. Byla tam mezi námi obrovská rivalita a tyhle zápasy bývaly opravdu nejintenzivnější.

Byl jsi jediný Kralupák v týmu, měl jsi v tomhle směru pro spoluhráče výsadní postavení jako průvodce životem ve městě?

Kluci, kteří sem přišli odjinud, tady většinou bydleli. Bydleli na zimáku, s městem se poměrně dobře sžili a tím, jak tady byli každý den, tak se z nich vlastně v té době stali taky Kralupáci. Chodili jsme společně třeba na obědy. Víc jsme samozřejmě táhli s tou kladenskou partou.

Ze dne na den se z tebe stal profesionální hokejista v malém rodném městě, byl jsi prakticky celebrita. Jak je těžké se s tímhle pro mladého kluka vyrovnat?

Já jsem si to nějak nepřipouštěl. Vždycky jsem toužil hrát za Kralupy, a že to byla takováhle kvalitní soutěž, to mi přišlo naprosto neuvěřitelný. Jak to všechno šlo postupně, ani mi to nepřišlo. Je fakt, že období kolem baráže s Jihlavou byl trochu blázinec. Ve městě se prakticky o ničem jiném nemluvilo, ať se přišlo kamkoliv, všude se řešil jen hokej. Musím říct, že jako hvězda nebo celebrita jsem si určitě nepřipadal, bral jsem to normálně. Bylo úžasný, že hraješ doma takhle vysokou soutěž, že vidíš v hledišti kamarády.

Baráži s Jihlavou předcházelo období, kdy se týmu moc výsledkově ani herně nedařilo. Spousta lidí říkala, že Kralupy do baráže ani nechtějí a že zápasy pouští schválně. Mohl by si tohle nějak okomentovat?

Já už si to detailně výsledkově přímo nepamatuji, jak to bylo. Vím, že do baráže nás definitivně posunulo vítězství v Havlíčkově Brodě. Možná jsme tady fanoušky hodně rychle namlsali. Tím, že se tady dlouhé roky vlastně nic pořádného nehrálo, najednou druhá liga, další rok první liga a hned o rok později baráž o extraligu. Tím jak jsme hráli doma většinou hodně dobře a když se vyhrává, tak fanoušci se hodně namlsají. Sezona je ale dlouhá, krize musí zákonitě vždy přijít. Do toho zranění, ale určitě bych to nespojoval s tím, že bychom tenkrát nechtěli do baráže. Pro každého z nás to byla velká šance se ukázat a udělat úspěch. Byl to náš cíl. 

První domácí barážový zápas s Jihlavou, který Kaučuk vyhrál, byl asi největší hukot na našem zimáku, co jsme tady kdy zažili. Jak si tenhle zápas po letech vybavuješ?

Paradoxně si pamatuju hlavně situaci, že jsme vedli 3:0 a těsně před koncem jsem byl na ledě, někdo mi za bránou nahrával puk a ten se tak nešťastně odrazil od mantinelu přesně před bránu, kde stál jihlavský hokejista a dál gól. Samozřejmě tady ti fanoušci byli úžasní, a když je plný stadion, tak se hraje krásně. V Jihlavě na nás přišlo asi přes 7 tisíc diváků a to byla na nás asi největší návštěva v historii. Taky jsme první třetinu u nich vyhráli, jim se moc nedařilo, byli z toho takoví zaskočení. Bohužel ten systém tehdejší baráže byl pro mužstvo z nižší soutěže dost nespravedlivý. Začínalo se dvakrát na ledě soupeře, který se na baráž připravoval prakticky několik měsíců dopředu.

Před následující sezonou koupily Karlovy Vary extraligu od Olomouce, tím v podstatě Kralupům zmizel z první ligy největší soupeř. Z Kralup se tak stal největší favorit první ligy, přišly posily jako Miloš Hořava, Martin Chlad. Jak jsi to vnímal? Pořád tam byly ty vysoké ambice nebo jsi to bral spíš tak, že to mužstvo si na svůj strop sáhlo už v té barážové sezoně?

Pro mě tou sezonou 1996/97 vlastně hezké hokejové vzpomínky spojené s Kralupy končí. Já jsem pak začal mít vážně zdravotní problémy, hrál jsem čím dál tím méně. Z mé strany to pak bylo už spíš trápení a bohužel jsem nevěděl, čím to je. Vybavuju si pár zápasů, ale z mé strany to hokejově už nebylo ono. Po baráži tam byly i nějaké nabídky z extraligy, ale já jsem se rozhodl zůstat v Kralupech. Nic mi tady nechybělo, hrál jsem doma, cítil jsem se tady dobře. Ten konec už si pak moc nevybavuju, dokonce jsem šel i na měsíční hostování do Berouna. V té době se mužstvo dost obměnilo, přišlo hodně hráčů na hostování, místo trenéra Müllera přišel Jandač. Už to pak nebylo ono. Pak to bohužel dopadlo špatně i s celým týmem Kralup.

Ty sis tady vlastně zahrál i II. ligu poté, co Kralupy prodaly prvoligovou licenci na Mělník?

Někteří hráči jsme na Mělník odešli společně s licencí, ale já jsem asi po dvou měsících zjistil, že tam to nemůže dopadnout dobře. Řekl jsem, že končím a že chci zpátky do Kralup. Naštěstí mě pustili, ale kluci jako Martin Chlad a ostatní tam zůstali a finančně se vlastně trápili celou sezonu. Pak jim vlastně ve finále nedal nikdo nic. Ještě, že jsem z Mělníka utekl. Začal jsem pracovat a hrát druhou ligu v Kralupech. Paradoxně se nám ten ročník velmi povedl a hráli jsme finále s Ústím nad Labem. Kdybychom ho tehdy vyhráli, postoupili jsme zpátky do první ligy. Byl tady svérázný trenér Eda Novák. Dalo by se říct, že to byla poslední sezona na nějaké slušné úrovni v Kralupech. Pak přišel pád a doba temna na několik dlouhých let. Pár zápasů jsem ještě odehrál v krajském přeboru, ale zdravotní problémy se nabalovaly a ani už mě to tolik nebavilo, tak jsem skončil. Později přišla nabídka na trénování, ale tenkrát to moc nedopadlo a já jsem si říkal, že už asi na hokej v Kralupech nikdy nepůjdu a že se na kralupský zimák asi vůbec nikdy nevrátím.

Ale vrátil ses a nejdříve dokonce jako hráč…

Díky kamarádům jsem se zbláznil, půjčili mi brusle, protože už jsem ani neměl svoje a já jsem se ve 47 letech vrátil na led. V Kralupech se objevil Pepa Zajíc, což pro mě byla záruka, že ten hokej tady se bude dělat dobře a bude to mít hlavu a patu. Musím říct, že ty dva roky, co jsem tady pod ním odehrál, mě sice stály zlomená žebra a zlomený prst, ale byl jsem tady moc rád. Rozhodně na to nezapomenu a byl jsem spokojený. A tak trochu i v sobě jsem si ten svůj hořký konec kariéry trochu srovnal. Tenkrát když jsme hráli důležité derby s Neratovicemi, tak se mi o tom i zdálo. Potřebovali jsme vyhrát, abychom měli šanci bojovat o záchranu ligy. Došlo na samostatné nájezdy. Bylo potřeba zachovat chladnou hlavu a já jsem ten důležitý nájezd, co nás asi zachránil, proměnil.

Jaké to je, když starý matador své ženě řekne, hele já zase budu hrát?

Pokud si dobře pamatuju, tak mi v první chvíli nevěřila. Já když mi to kamarádi vlastně řekli u piva, ať s nimi jdu hrát, tak já jsem jim to samozřejmě slíbil. Po několika dnech mi došlo, co jsem vlastně udělal, neměl jsem ani brusle, navíc jsem byl po vážně operaci. Když se to blížilo, volal jsem kamarádům, že to asi nedám. Manželka mě nakonec podpořila a řekla mi, že když jsem to slíbil, tak bych to měl dodržet. Tak jsem to šel zkusit a jsem strašně rád, že to dopadlo. Najednou jsem začal objevovat ty známé tváře, co kdysi chodily na hokej, začalo chodit stále víc lidí a já jsem si to užíval. A doufám, že to nekončí. Musím říct, že jsem tady zažil jako hráč ty nejkrásnější hokejové časy a doufám, že něco podobného zažiju i jako trenér. Jsem rozhodnutý do toho jít a dostat hokej tady na nějakou slušnou úroveň.

Tvůj ideální scénář, kam by se měl kralupský hokej dostat, aby jsi byl spokojený a byli spokojení i ti lidé tady okolo?

Není umění, aby tady do hokeje začal bohatý mecenáš cpát peníze a z fleku se začala hrát lepší soutěž. Tady pro Kralupy je úplně ideální hokejová poloha a myslím si, že stabilní druhá liga by tady tomu slušela. K tomu dobře pracovat s mládeží, a aby to tady přirozeně fungovalo. Aby tady pro ty naše kluky byl vrchol ten dospělý hokej, a když se nám každý rok podaří jednoho dva hráče z mládeže do áčka zapracovat, tak by to byl úspěch. A pak se můžeme třeba bavit i o tom, že když na to mužstvo bude mít a budou finance, tak se pokusit i o vyšší soutěž.

Jsi s někým z bývalých spoluhráčů v těsnějším kontaktu?

Musím říct, že ne. Občas na někoho náhodně narazím, ale naposledy jsem kluky viděl, když se u nás hrál vzpomínkový zápas před dvěma lety. Akorát s Michalem Kaňkou se potkávám, protože ten pořád hraje za Benešov.

Cítíš se jako kralupská legenda?

Určitě se jako legenda necítím. Mám radost, že když jsem se jako malý kluk chodil koukat na ty Randáky a Kaňky, že jsem si splnil sen a za Kralupy si zahrál a pak se dostal i do extraligy. Když jsem jako malý kluk seděl u rádia a poslouchal S mikrofonem za hokejem, nikdy by mě nenapadlo, že si jednou zahraju třeba proti Spartě. Legendy jsou dnes úplně jiné, jsou to třeba doktoři, lidi, kteří něco dokázali. Jsem rád, že jsem lidem dělal radost. Nikdo z nás hokejistů si kolikrát ani neuvědomuje, co pro fanoušky jejich oblíbený klub znamená a že to prožívají třeba kolikrát víc, než samotní hráči. V tomhle směru je to krásné, ta možnost dělat lidem radost.

Díky moc za rozhovor a ať se daří!

 

Autoři: Aleš Levý instagram & Jindřich Karvánek  instagram
Foto: Klára Spěšná
 instagram & Aleš Levý instagram

facebook twitter                                                

  

  • Komentáře jsou prázdné.